Eragon - jedinečné pokračování

8. Život zlodějky

   Ten muž byl opilý, jak zákon káže, ale házel po ní očima přes celý lokál.  Ne, že by nebyl jinak docela pohledný (nebo spíše kdysi býval), ale jeho největší přednost pro ni v této chvíli představoval měšec, který mu visel u opasku...
   Určitě je plný zlata!
   Začala hrát opilou, povzbudivě se na muže usmála a vrávoravě se dala na cestu napříč nálevnou. Jakmile došla ke stolu, u kterého seděla její budoucí oběť, předstírala, že mu chce usednout na klín. V poslední chvíli však zavrávorala a upadla na kolena čelem k muži. Oběma rukama se zachytila stolu a předstírala pokus zvednout se. Ruce jí však jakoby náhodou při pokusu uklouzly a ona se lokty opřela o mužova stehna. Při tom sotva postřehnutelným pohybem, nacvičeným během mnohaleté praxe, tenkým a ostrým nožíkem odřízla měšec. Poté se ztěžka zvedla a s opileckým blekotáním zamířila ke dřevěným dveřím, které vedly do opuštěné ulice. Muž něco nespokojeně zamručel a – teď už o měšec lehčí – pokračoval ve vyprazdňování korbele, který měl před sebou.
    Jen tři zlaté a několik stříbrných mincí...., povzdechla si zklamaně. Tohle jí vydrží stěží na pár dní, a poté bude muset opět vyrazit na „lov“, jak tomu říkávala.
   Se smutkem si připomněla staré dobré časy. Válku, která ji zajišťovala tolik peněz, život před ní, kdy ještě smrt několika cestujících, kteří s sebou vezli něco cenného, neznamenala nic. Bývalý král to neřešil tak, jako královna Nasuada, která trvala na vyšetření a tvrdém potrestání každé krádeže nebo loupežného přepadení, respektive neřešil to vůbec. V tehdejším chaosu přepadala a zabíjela chudší kupce, jejichž ukradený majetek byl pro ni zdrojem obživy. Mimo to prodávala zprávy z Království Vardenům. A když si šla do povstaleckého tábora pro svoji odměnu, dokázala naopak získat nějaké užitečné informace o Vardenech, které pak zase prodala velitelům Království.
   Zlatá válka....
   Ze tmy se najednou ozval pronikavý zvuk. Lidé si začali šeptat a otáčet směrem k věži uprostřed města, na níž se právě rozezněl masivní bronzový zvon.
   „Co se děje?“ zeptala se mladého strážného, který chvatně doháněl svou skupinu.
   „Nějaká zlodějka okradla v krčmě přítele lorda Hermona,“ chvatně prohodil mladík a ihned se pustil do běhu, aby svou skupinu strážných dohonil.
   Je čas zmizet!
   Odvázala koně ukradeného na farmě poblíž města, vyšvihla se na něj a zamířila k jižní bráně města. Dva strážní na ni namířili své halapartny. Už během skoku s koně vytáhla nůž. Tentýž, kterým odřízla měšec v hospodě. Vrhla ho po jednom ze strážných, kterému se zabodl do hrudi. Ačkoli nebyl mrtvý, nemohl ovšem dále pokračovat v odporu. Poté z obou stran opasku vytáhla dvě dýky dosud skryté tmavě modrou pláštěnkou s kápí. V pravé ruce měla kratší z nich, dlouhou jako obyčejný nůž. A v levé delší, přibližně jako polovina délky běžného meče a také téměř tak širokou. Strážný po ní hodil svoji halapartnu, na což reagovala elegantní otočkou, jíž se ladně jako elf vyhnula smrtící zbrani. Nato přiskočila směrem ke strážnému a zaútočila mu na hlavu. Ten však již v tom okamžiku svíral v pravé ruce meč a kryl se menším dřevěným kulatým štítem s erbem Království. Pak na ni zaútočil shora vedeným úderem meče. Něco takového očekávala, a proto dokázala útok snadno odrazit plochou stranou kratší dýky. V téže chvíli podnikla delší dýkou výpad proti jeho boku. Meč strážného ovšem pokračoval původním směrem, její dýku srazil dolů a stačil ji ještě před tím pořezat na rameni. Zaskučela náhlou bolestí. Zjevně při výpadu podcenila mužovu sílu. Mezitím jeho štít z části také odrazil její útok, takže místo hluboké rány strážnému způsobila jen malý škrábanec. Ten ji od sebe odstrčil, a když se k ní opět přiblížil, vší silou jí naplocho udeřil štítem. Zavrávorala, když zakopla o ležící halapartnu, ale nakonec našla ztracenou rovnováhu, pevně se postavila na nohy a opět přešla do útoku. Kratší dýkou se ho znovu pokusila bodnout. Útok odrazil štítem a zaútočil na její levý bok svým mečem. S tím počítala. Uskočila doprava a sekla ho do levé paže. Upustil štít a podíval se vyděšeně na svoji ránu. Využila toho, vrhla se na něj a oba upadli na zem. Rychlým bodnutím dýky přímo do mužova srdce ukončila jejich souboj. I přes lehké zranění dokázala skočit na koně a prchnout z Nardy. Pak zamířila do svého nového loviště - do Teirmu.
   Několik hodin cválala tryskem podél pobřeží, než se odvážila zastavit, aby si mohla vyčistit ránu, obvázat ji a hlavně se vyspat.
   Zatracení šlechtici, kvůli pár zlatým by mě honili po celém Království...
   Po několika dnech cesty směrem na jih, právě když se chystala k odpočinku na kraji malého lesíku, narazila na neznámou ženu. Vlasy měla černé jako uhel a tvrdě spala ve stínu vysokého stromu, k němuž byl uvázán její kůň. Co jí ovšem jako první padlo do oka, byl tlustý a velký váček na zlato. Probudily se v ní instinkty profesionální zlodějky a potichu, aby ji nevzbudila, se vydala pomalými kroky směrem ke spící oběti. Nešťastnou náhodou sešlápnutá suchá větev práskla jako bič, a kůň ženy neklidně a hlasitě zafrkal. Neznámá v tu chvíli vyskočila a vytasila meč. Její oči byly pronikavé až do morku kostí, stejně tmavé jako vlasy a kruhy pod nimi naznačovaly, že už několik dní si pořádně neodpočala. Než zlodějka stihla cokoli udělat na svou obranu, pocítila, jakoby se jí do hlavy zabodly tisíce špendlíků, které se uprostřed mozku spojily v jeden velký žhavý hrot. Ten začal násilím a zvlášť bolestivým způsobem zkoumat její mysl včetně nejskrytějších vzpomínek. Po zdánlivě nekonečně dlouhé době čirého utrpení, kdy každá vteřina byla dlouhá jako hodina, vše naráz skončilo.
   „Ach, omlouvám se za tuhle drobnou nepříjemnost, Elein...,“ pronesla žena medovým hlasem a falešně se usmála, „mé jméno je Trianna a ráda bych s tebou uzavřela obchod, na němž obě můžeme slušně vydělat!“
   Měšec zlata, který při tom odepjala z opasku, si přehodila z jedné ruky do druhé, čímž gestem podepřela své předchozí tvrzení, a okamžitě si tím získala zlodějčinu pozornost.