Eragon - jedinečné pokračování

Tato kapitola byla ta nejtěžší, jakou jsem kdy napsal. A zároveň první, kterou jsem napsal zcela bez Krakenovy pomoci. Proto Vás, čtenáře, moc prosím, suďte mě mírně. Vím, že to není ono.

21. Návrat domů

            Byl horký den. Na obloze nebylo mraků ani ptáků a jediný zvuk, který kdo mohl slyšet, bylo šplouchání slané mořské vody a pohyb mohutných křídel čtyř draků, vydávajících se zpět do rodné země. Do země, kde bylo sněhu i pouští, lesů i stepí a to vše obklopené mohutnými Beorskými a Dračími hory. Do země, jež je domovem lidí, elfů, urgalů i trpaslíků. Do Alagaësie!

            Jedním z mužů, letících na drakovi, byl také Eragon Stínovrah, hrdina bitev ve Farthen Dûru, ve Feinsteru a především v Uru´baenu, kde svrhnul tyrana Galbatorixe, za pomoci druhého jezdce, Murtagha.  Zřejmě by tento zdánlivě obyčejný mladík mohl žít klidný život na farmě, jako jeho předci z matčiny stany, nebýt modrého draka, který mu přinášel radost i povinnosti. A právě tento drak, vlastně dračice, zamířila dolů do vody!

            Za zlomek sekundy se ozvalo hlasité „žblunk“ a modrooká dračice se ponořila i se svým elfím jezdcem.

            Eragon mohl sledovat krásy mořské říše. Na rozdíl od zelených pastvin v Alagaësii a nové říši Dračích jezdců, oceán hýřil modrými barvami. Nedaleko byla obrovská ryba. Z elfích spisů věděl, že se nazývá žralok, a že je to nejnebezpečnější nemagický predátor v mořích. Jediný pohled na Safiru ho však přesvědčil, že přibližovat se k drakovi nemusí skončit dobře, ani pro něj…

              Zakrátko vylétla královna nebes z vody, aby se její jezdec mohl nasát čerstvého vzduchu. Ač mu elfí schopnosti daly mnohé, dýchání pod vodou mezi to nepatřilo. Ničivý živel pro něj byl stejně smrtící, jako pro kteréhokoliv člověka. Trvalo to jen malou chvíli, než se Safira opět připojila k ostatním.

            Eragon cítil z Murtagha nesouhlas s jejich počínáním.  Jeho bratr se hodně změnil. Už to nebyl ten člověk, kterého si pamatoval, když spolu cestovali pouští Hadarak k Vardenům. Byl vážnější a své role mistra Dračích jezdců se zhostil s pevným odhodláním vycvičit mladé učedníky nejlépe, jak může. Když se ho na to Eragon zeptal, dostal takovou odpověď, že mu přejel mráz po zádech.

            „Musíme to udělat lépe, Eragone, lépe než to udělali mistři před staletími! Tento řád už si nemůže dovolit žádné pohromy, jako byla ta s Galbatorixem a křivopřísežníky,“ řekl tehdy, a než mohl jeho bratr ten názor zvážit, tak pokračoval: „Proč tolik dáš na radu eldunarí? Jsou to jen zbraně, Eragone! Chytří? To možná jsou, ale moudří ne. Byli jich stovky, přesto je porazilo pouhých 12 jezdců, a to ani nebyli ti nejsilnější, nejchytřejší ani nejstarší! Neměl by sis jejich rady brát k srdci, nebo tě přivedou ke zkáze!“

            Eragona při těch slovech bodlo u srdce. Jakoby ho Murtagh zradil. Dobře to skrýval a dařilo se mu to, avšak vůdce jezdců ho prohlédl. Jeho bratr nenáviděl eldunarí za to, že nedokázali zabránit pádu draků.  Mrzelo ho, že je za to jeho bratr vinil, nicméně věděl, že v tuto chvíli ho nijak nedokáže přesvědčit o opaku. Pusť to z hlavy, řekl si. Ne! Nikdy to nesmím pustit z hlavy, uvědomil si. Ne vždy čas nenávist vyléčil. Někdy ji jen posílí a on si nemůže dovolit zapomenout na to, že hned po něm nejmocnější jezdec spáchá katastrofu, jestliže nedokáže svůj hněv vůči dračím stařešinám udržet.

            Nakonec se do toho vložila Safira. „Už nejsi mládě, Eragone,“ řekla mu, „je načase, aby ses tak přestal chovat!“

            Pár hodin po svítání konečně dorazili do Hedarthu, kde je přijel uvítat samotný král Orik. „Derûndânn argetlam!“

            „Derûndânn grimstnzborith Orik,“ oplatil mu Eragon pozdrav s mírnou úklonou hlavy. Murtagh pozdravil rovněž v jazyce trpaslíků. Král se na něj podíval a pokýval hlavou tak silně, až se mu jeho mohutný vous rozhoupal. Poté si vzpomněl na dobré mravy a konečně zřetelně pozdravil i jeho, stejně jako Grlaissu a Owalda. Před draky pouze sklonil hlavu. A pak zvedl ruku.

            Eragon v první chvíli nechápal, co to vlastně vidí. Trn mocně zařval a vypustil do vzduchu proud ohně. Murtagh se tvářil, jakoby se nic nedělo.

            „Ať žije Orik, první dračí jezdec mezi všemi knurlan!“ řekla slavnostně Safira. Ale znělo to prázdně. Ne, že by nepřál Orikovi tu poctu, ve skutečnosti si lepšího trpaslíka jako prvního dračího jezdce z jejich druhu nedokázal představit, ale Orik byl také král. Stejně jako Arya byla královna. Z šesti dračích jezdců jsou dva králové. Nevěděl, co přesně to znamená, ale bylo mu jasné, že to nebude dobré. Elfové neuznávali trpasličí bohy, a proto se navzájem neměli rádi. Jestli Arya zůstane královnou, Orik se koruny také nevzdá, pochopil, a tudíž se nebude vyučovat. Neviděl na tom nic špatného. Arya by se usídlila v říši Dračích jezdců a všechno by bylo dobré.

            Eragon se zastyděl. Má pravdu.

            „Představíš nám svého draka, tvoje veličenstvo?“ Vyzval ho Murtagh.

            „Oh, ovšem argetlame,“ řekl trpaslík a opět zakýval hlavou a obrátil se. Směrem k jezdcům a drakům se pomalu potácel malý zlatý drak. Vypadal jako maličký Glaedr. „Stínovrahu, Královrahu, mladí argetlamové,“ oslovoval je postupně, přičemž se na každého z nich krátce podíval, „Zářivá šupino, Trne, Eshi, Ushemere. Tohle je Uraak, V podzemí zrozený a nejvzácnější klenot mezi všemi!“

            Eragon se s ním v mysli spojil. „Těší mě Uraaku.“  Až poté si uvědomil, že mluvit s drakem bez svolení jezdce je neslušné gesto.

            Zlaté mládě neodpovědělo. Mladý jezdec se na okamžik obával, že se urazil: rozhodně nechtěl mít za nepřítele draka. Pak si však uvědomil, že ostatní se nedívají na draka, nýbrž na něj a to velmi zvláštním pohledem. Zastyděl se.

            „Ještě nemluví.“ oznámil Orik.

            V duchu si zanadával do hlupáků. Ovšem, že neumí mluvit. Nemůže být starý více jak týden. I tak, ta podoba s Glaedrem byla ohromující.

            „Pojďte,“ ujal se král trpaslíků konečně role hostitele, „jistě jste hladoví a žízniví. Angela spolu s eldunarí dorazila již několik dní před vámi.“

            Večeře byla vynikající. Eragon si ale nemohl nevšimnout, že trpasličí sluhové vždy nabídli jídlo nejprve jemu, potom Murtaghovi a učedníkům. Následoval král a královna a až nakonec, co nikdo nechtěl, nabídli Angele a Lianě, která připlula s ní. Jestli si to však vyložily jako urážku, nedaly to na sobě znát. Koneckonců i na ně vždy zbyly vynikající pečínky na bylinkách.

            Krátce před odchodem ho odchytla Angela, aby mu sdělila, že eldunarí s ním chtějí zítra naléhavě mluvit. Netvářila se moc potěšeně, když mu to sdělovala. Donutilo ho to zapřemýšlet, jestli se jí nelíbí dělat poslíčka duším mrtvých draků, nebo že neví, o co jde. Z nějakého důvodu ho těšilo vědět, že věštkyně něco neví.

            „Eragone,“ začal Glaedr následujícího dne, „jménem všech eldunarí bych tě rád požádal, abys nás vzal k Bromově hrobce.“

            S mladým jezdcem zatřásla vlna emocí. Místo, kde se propojil smutek nad ztrátou muže, který ho naučil základy všeho, co zná a nakonec za něj i obětoval život a radost, kterou mu poskytovaly vzpomínky na otce a také pýcha, že dostal hrobku, jež by mu mohli závidět i někteří králové. „Proč?“

            „Domníváme se, že jsme přišli na způsob, jak Broma oživit.“

            Tohle Eragon nečekal ani ve svých nejdivočejších snech. Pokusíš-li se někdy oživit mrtvého, zamřeš! Řekl mu kdysi Brom. Přál by si vůbec přijít zpět? Jaké bohy vůbec uctíval jeho otec, jestli vůbec nějaké? Co když jsou někteří z nich skuteční, co když je opravdu na lepším místě? Jenže mohl by ho vidět. Tolik potřeboval pomoct s výcvikem Dračích jezdců. Eldunarí nestačí. On potřebuje opravdového člověka z masa a kostí. Takového, který sám výcvik prožil. Skutečného. Nejen myslí, ale i fyzicky. Jenže souhlasil by Brom vůbec s něčím takovým? „Ano!“ zasmál se, „Ano, ano, ano… Přivedeme ho zpět!“

            Následující dny, když spolu se Safirou a eldunarí cestovali směrem k hrobce, kde byl Brom pochován, nedokázal myslet na nic jiného. Cítil nesouhlas své dračice. Neustále mu opakovala, že to nemá dělat, že je to špatné. Jenže také cítil odhodlání dračích duší. Jeho druhé já-Safira se mýlila. Dokáže jí to! Dokáže jí to hned, jak dorazí k hrobce a Brom se navrátí do světa živých. A jestli se to povede, proč by nemohl vrátit zpět všechny, které kdy ztratil?

            Jenže když dorazili k diamantovému náhrobku, Glaedr řekl: „Abychom oživili mrtvého, musíme ho jeho mozku umístit slova.“

            „Slova?“ Nechápal.

            „Jeho skutečné jméno. Slova starověkého jazyka, které ho dělají tím, čím je.“

            „Ach tak…“

            Draci nemeškali. Eragon cítil jejich soustředění, ačkoliv nic neřekli. A potom se ozval křupavý zvuk. Na tvrdém diamantu se objevila první prasklina. Pak další a další. Nakonec se hrobka zcela rozpadla a jeho otec tam před ním ležel tak, že se ho mohl dotknout. Brom pohnul prsty. O okamžik později celou rukou a poté otevřel oči.

            Rozkašlal se. „Eragone?“

            Nemohl tomu uvěřit. Cítil, jak se mu do očí derou slzy. „Ano, jsem to já.“

            Brom se zmateně rozhlížel kolem. Jeho pozornost najednou upoutala dračice, která malinko povyrostla od doby, kdy ji viděl naposledy. „U všech bohů! Safiro?“

            Pyšně se narovnala, aby si ji mohl lépe prohlédnout.

            „Byl jsi mrtvý,“ oznámil mu Eragon dotčený tím, že jeho otec vstal z mrtvých a místo, aby se zajímal o něj, tak se dívá nejprve po jeho dračici, „ale já tě přivedl zpět,“ zasmál se, „dokázal jsem to! Oživil jsem mrtvého!“

            Bromův úsměv zmizel. Podíval se náhrobek. „Zde leží Brom,“ četl nahlas, „Býval to Dračí jezdec spojený s dračicí Safirou, syn Holkomba a Neldy, muž milovaný Selenou,“ pokračoval, „otec Eragona Stínovraha?“ podivil se, „takže to víš?“

            „Vím! Měsíce jsem musel žít a myslet si, že mým otcem byl nejhorší zrádce, jaký kdy žil – Morzan.“ Naštval se, když si na to vzpomněl.

            Brom se zatvářil zdrceně. „Je mi to moc líto… synu!“ řekl.

            Eragon znovu ucítil slzy. Nazval ho synem. Tolik o tom snil a teď se jeho naděje vyplnily. „Nevadí,“ řekl, „teď už bude vše v pořádku!“

            „Stínovrah?“ zeptal se, ignorujíc jeho slova.

            „Ano!“ pochlubil se pyšně, „zabil jsem ho. Zabil jsem Durzu!“

            „Ach, Eragone. Neznám otce, který by mohl být pyšnější na svého syna!“ pochválil ho, „A Galbatorix? Stále žije?“

            Nadechl se k odpovědi, ale Glaedr ho předběhl.

             „Je mrtvý!“ oznámil. „Je mi ctí tě znovu potkat, starý příteli.“

            „Glaedře?“ Brom začal pátrat po obrovském zlatém drakovi.

            „Tady!“

            „Ty jsi…?“

            „Mrtvý? Má tělesná schránka ano, ale má duše stále žije!“

            Eragonovi se stálo, že Glaedr je nějaký unavený. Ale nevěnoval tomu přílišnou pozornost, koneckonců oživit mrtvého se podařilo poprvé v historii. Draky to muselo stát spoustu energie.

            „A co Dračí jezdci? Kdo teď vládne Alagaësii?“

            Tentokrát mu opět odpověděl jeho syn. „Draci se rodí. Nejen pro lidi a elfy, ale také pro trpaslíky a urgaly.“

            On si je pamatuje stále jako stvůry, uvědomil si. „Pomohli nám svrhnout Galbatorixe.“

            „Opravdu?“ podivil se, „Nu, myslím, že všechno je možné. A co Dračí jezdci? Kolik jich je?“

            „Když počítám i sebe, tak pět.“ odpověděl, „vlastně šest,“ opravil se rychle. „Před nedávnem se vylíhnul drak pro Orika, krále trpaslíků.“ oznámil. „Já, Murtagh…“

            „Murtagh?“ přerušil Brom svého syna, „on je…“

            „Já vím.“ odbyl ho. Morzan vzal Eragonovi celá desetiletí, která mohl strávit se svou matkou, ale s jeho otcem mu už nevezme ani minutu z celé věčnosti, kterou mají!

            „Arya, královna elfů,“ pokračoval, „potom Orik, král trpaslíků, jak již jsem řekl, člověk Owald a urgal Grlaissa.“

            „Arya je královnou elfů?“ podivil se Brom. „A co Islanzadí?“

            „Mrtvá.“ Oznámil stroze.

            „Ach, to je mi líto. Byla to dobrá královna.“

            Ale Arya je lepší, pomyslel si Eragon. Nicméně nahlas nic neřekl. „Můžeš nám pomoct vycvičit jezdce!“

            Jenže v tu chvíli se něco stalo. Jedno z eldunarí prasklo. Pak druhé, třetí a potom se začaly ničit hromadně.

            „Sbohem, Eragone Stínovrahu.“ promluvil Glaedr. „Sbohem, Safiro Zářivá Šupino. Eragone, dali jsme ti to nejcennější, co jsme mohli, darovali jsme ti chvíle s tvým mrtvým otcem.“

            „A nyní,“ vložil se Umaroth do hovoru, „odcházíme za našimi jezdci. Nechť nad tebou hvězdy bdí, Eragone Stínovrahu, spasiteli naší rasy!“

            A pak prasklo i bílé eldunarí. A nakonec Glaedrovo zlaté. A všechna dračí srdce srdcí byly pryč, v nicotě. Následovali své jezdce.

            Brom zasténal a svalil se v křečích na zem. A potom vydechl naposled. Znovu!

            „NÉÉÉÉÉÉÉ!“ zařval Eragon. „To ne!“

            Nedokázal tomu uvěřit. Přivedli ho zpět, jen aby mu ho zase vzali. Jenže on to nedopustí. Teď už ví, že to jde. Dokáže to znovu. Dokáže! Přivede zpět Broma, svou matku, Gera, Oromise a všechny ostatní, kdo položili život v boji proti Galbatorixovi. A nedovolí, aby kdokoliv zemřel. Ochrání je před smrtí. Všechny! Rorana, Katrinu, Nasuadu…

            Ucítil Safiru. Myslí si, že její jezdec zešílel. Jenže nezešílel! Začne tam, kde už jednou byl. Nejprve bude oživovat mravence. Pak králíky. Nakonec i lidi!