Eragon - jedinečné pokračování

Elfka nenohla žít tak dlouho protože před oslavou pokrevní přísahy elfové žili dlouho jako lidé

Je to vážně dobre a pěkně se to čte, ale měl bych 1 připomínku. Když jsem došel k pasáži, kde Eragon spal, hned jsem si uvědomil, že je něco špatně. Vždyť Eragon od oslavy Pokrevní přísahy nespí. Upadá do jakési hybernace, ale stále si uvědomuje své okolí. Jistě by si pro to všiml, že Safira odletěla.

je to dost dobré :) ( a když říkám dost dobré tak to tak i myslím )......jen je škoda že Paolini už další nejspíš nevydá :(.........ale co......můžeme doufat :)

Tyjo uplne me to nadchlo :) to už ted delate oba dva i kraken? je to nesmírně čtivé a moc mi to přípomíná styl paoliniho :) a moc se těším na další díl :) hodlám to dočíst ty díly co tu jsou dodneška :) :D super

já mam svého draka jmenuje se safi je nejhezčí lítá vysoko takže ho nemůžeme videt. až budou bouřky bude lítat pod mrakama tak se dívejte pa tady verča

Janno, možná tě to překvapí, ale v hlavě už se mi tvoří příběh, originální, který bych chtěl jednou sám napsat (jako knihu)....

To, že Safiřino myšlení je těžké jsem si v této kapitole také uvědomyl, a proto se budu snažit teď když jsem ještě amatér vyhýbat kapitolám z pohledu Safiry.

Co se týče Eragona - má to dva důvody. Snažím se ze všech sil Eragona prezentovat takového, jaký byl v knížce, ale věř mi není to lehké, jelikož Eragon a Safira, jako hlavní postavy patří k těm nejsložitějším.... Je to možná i těžší, než vymyslet charakteristiku vlastních postav. V některých situacích se může zdát, že tohle je pouze "poradie" ke skutečnému Eragonovi, doufám, že se to změní......

Se svým pravopisem prosím tě radši nic nepiš, bud´ tak hodnej...

Ahoj, jsem velmi ráda, že můžu číst pokračování ságy, byť to není psáno rukou Paoliniho. Tvé příběhy se mi líbí. Určitě budu číst každý nový. Ale pokud mohu, řekla bych i kritiku. Někdy píšeš věci, které by Eragon nikdy neřekl! (to mi nejvíce vadí, ale chápu to) Pak si dej pozor na specifické myšlení a přemýšlení Safiry. Dále by sis měl promyslet příběh dopředu a některé věci zmíněné v jedné kapitole vypadající jao nepodstatné pak v dalších kapitolách rozvést, tak jako to bylo v originálech. Pak už snad jen pozor na opakování některých slov. Celkově se mi to ale líbí. Pokračuj dál. A doufám, že tě to po měsící neomrzí, když už si dělám ten čas a čtu to. Jinak motivace pro tebe: jako spisovatel by ses mi líbil. Zkus přidat třeba i tvůj nový, naprosto originání příběh :). Ale PIŠ DÁL TOHLE! Díky.

Královna Nasuada seděla ve svém trůnním sále. Rozlehlý prostor působil na první pohled prostě až stroze, ovšem při bližším pohledu návštěvníku neuniklo, že obrovské sochy a obrazy, vyhlížející až poněkud schematicky – téměř jako nedokončené či pouze načrtnuté - jsou podle způsobu zpracování a řemeslné úrovně dílem vynikajících umělců. Popravdě těch nejlepších, které osobně vybrala samotná Nasuada. Umění a umělecká řemesla v posledních měsících začala procházet obdobím nového rozkvětu. Podíl na tom měla nejen královna, která krátce po usednutí na trůn povolala do Ilirey, bývalého Urû´baenu, ty nejlepší architekty, stavitele, sochaře a malíře, ale také ostatní zámožnější obyvatelé města, kteří si přáli obnovit krásu svých válkou poničených sídel.
Nasuadě však šlo kromě pouhé výzdoby o mnohem víc: Plánovala změnit celkový ráz architektury a tváře města. Chtěla tím dát jednoznačně na vědomí, že Galbatorixova vláda definitivně skončila a s jejím nástupem na trůn nastává počátek nového věku. Obě předchozí epochy nepřinesly definitivní řešení politické situace v Alagaësii. Čas jezdců skončil nestabilitou, rozkolem a bojem o moc uvnitř jejich vlastního společenství a hrůzovláda Galbatorixe byla učiněnou katastrofou pro celou zemi. Nyní bylo každé z šesti říšských území (když počítala i městský stát Teirm) zodpovědné jen samo za sebe. Neexistovali jezdci, kteří by vyřešili každý problém, jenž by se v Alagaësii naskytl. Jediní dva v současnosti existující jezdci jí nebyli nablízku tak, jak by si byla přála. Eragon zakládal kdesi mimo říši budoucí kolonii dračích jezdců a Arya byla vázána svými královskými povinnostmi v Ellesméře. Nasuada přemýšlela o situaci, ve které se momentálně nacházela Alagaësie i ona sama. Král Orinn ještě před pár měsíci prahl po jejím trůnu a ona se právem obávala, že až se situace v zemi dostatečně uklidní, začne se král dožadovat buď dalšího území nebo dokonce následnictví trůnu po Nausadě pro své budoucí potomky, což by ona ovšem nikdy nepřipustila. Nakonec zanechala své neradostné myšlenky v trůnním sále a odebrala se k odpočinku do svých komnat.

Neodpočívala dlouho, když do místnosti vešla jedna ze služebných:
„Vaše Veličenstvo, nar Garzhvog si přeje s vámi mluvit skrz očarované zrcadlo.“ oznámila královně Nasuadě.
„Dobrá přineste to zrcadlo sem!“ rozkázala Nasuada.
„Rád vás vidím, paní temnolovkyně“, promluvil k ní ze zrcadla nar Garzhvog poté, co služební přinesli tento dva metry vysoký a metr široký kouzelný předmět.
„Také je mi potěšením tě vidět, nar Garzhvogu“, přivítala ho. „Co tě přivádí do Ilirey?“
„Dobré věci, paní temnolovkyně. Jedno z vajec, které u nás zanechali Ohnivý Meč a Ohnivý Jazyk se před pár týdny vylíhlo pro mého bratra, Urgralgra nar Grlaissa.“
„To je vskutku báječná zpráva, nar Garzhvogu.“ zaradovala se upřímně Nasuada.
Doufala, že příštím jezdcem nebude trpaslík, protože jejich vztah k drakům nebyl tajemstvím, a poněkud se proto obávala možného nejistého vývoje situace.
„To ano, paní temnolovkyně. Považoval jsem za vhodné, abyste o tom věděla. Za měsíc, až drak Ushremen bude schopný uletět větší vzdálenost, pošlu jej i s nar Grlaissem do Ellesméry. Královna Arya s tím již počítá. Nyní mě omluvte, musím se s vámi rozloučit. Dnes se u nás koná turnaj na počest Uluthrek“, omluvil se.
„Sbohem nar Garzhvogu. Vyřiď, prosím, nar Grlaissovi i Ushremenovi mé upřímné pozdravy“, požádala ho.
„Vyřídím.“
Obraz nar Garzhvoga zmizel a plocha zrcadla opět začala odrážet pouze Nasuadinu tvář.

Nepřestáváme, ale Argetlam musel teď řešit naléhavé osobní záležitosti. Slibujeme do týdne novou kapitolu, část jsem jí již upravil, ale ještě není hotová.

Jen tak dál .....

Hezka ukazka kooperace jejimz vysledkem by mohlo vzniknout pekne, ctive pokracovani. Jako fanda bych dal hlas pro.

Děkuji i za Argetlama. Uděláme, co budeme umět a pokusíme se Vás nezklamat.

Tábořili právě na jednom osamoceném kopci vyčnívajícím nad úroveň korun stromů, když Safira, odpočívající vedle dřímajícího Eragona, ucítila, jak do jejich kouzelných ochran cosi udeřilo. Vydala se k okraji jejich tábořiště, kde na zemi ležel šíp a když zvedla oči, uviděla opodál ženu s lukem, náležející zjevně mezi dvounožce se špičatýma ušima. Safira zařvala, jedním skokem přistála před elfkou a chystala se na ni vrhnout, když žena promluvila: „Přišel jsi mě zabít, draku.“ Nebyla v tom otázka, jen konstatování někoho, kdo je smířen se smrtí. Zaskočená Safira se zlehka dotkla jejího vědomí: „Proč bych tě měla zabíjet, älfa?“ Promlouvala k ní ve starém jazyce, nepřipouštějícím lež, aby ji uklidnila a přesvědčila o svých úmyslech. „To má být nějaký špatný vtip, draku? Jsme přece ve válce! Doufala jsem, že před ní uteču, ale vy jste mě vystopovali až sem! Rozmáchla se mečem a pokusila se Safiru bodnout zespodu do krku, ta ji však meč vykopla pařátem z ruky. „Nechci tě zabít, älfa! Ale udělám to, když mě k tomu donutíš!“ řekla kupodivu klidně Safira. „Válka skončila, Galbatorix i křivopřísežníci jsou mrtví.“ pokračovala. „Kdo je Galbatorix a kdo jsou křivopřísežníci?“ Podivila se elfka. Safira v té chvíli nevěděla, co si má o tom myslet. Samozřejmě ve starém jazyce žena lhát nemohla, jenže způsob, jakým se ptala, byl podivný. „Přece naši nepřátelé, älfa.“, „Naši nepřátelé? Netušila jsem, že je nějaký drak spojencem elfů.“ Safira věděla, že mluví pravdu, ačkoli o Oromisovi a Glaedrovi musela přeci vědět, věděli o něm všichni elfové… „Dlouho nebyl, dokud jsem se nevylíhla já. Proč jsi vůbec nezůstala v Du Weldenvarden, byla bys tam v bezpečí, nebo snad ne?“, zeptala se Safira. „V bezpečí?!? Draci na nás každou chvíli útočili, v každé bitvě mnoho z nás umíralo!“, odpověděla elfka. „Vždyť Galbatorix ani křivopřísežníci nevěděli, kde máte města, nikdy jsem neslyšela, že by na vás útočili, mluvíš vůbec o Alagaësii?“, „Samozřejmě, že mluvím! A nikdy jsem o žádném Galbatorixovi neslyšela, dračice!“ Nemohla lhát a Safira pomalu začínala tušit pravdu, jakkoli byla tato pravda neuvěřitelná. V tom k nim přistoupil Eragon, kterého hluk debaty vzbudil. „Zdravím älfa, jsem Eragon Stínovrah a tohle je Safira Zářivá Šupina“, představil je oba. Safira se zastyděla, protože vzhledem k okolnostem setkání s elfskou ženou zapomněla na zdvořilost a ani se nepředstavila. „Těší mě, že tě poznávám Eragone Stínovrahu i tebe Safiro Zářivá Šupino. Já jsem Liana Venatriëa“, odpověděla elfka a Safira si všimla, že po příchodu Eragona její nedůvěra z větší části opadla, ačkoli její zbytky v ženině vědomí přetrvávaly. „Mohu se zeptat, kdy jsi odešla z Alagaësie, Liano Venetriëa?“, zeptal se Eragon se zdvořilou drobnou úklonou. „Je to už dlouho, Eragone Stínovrahu, brzy to bude již 3800 let.“

„Měla bys být trpělivější“, napomínal Safiru Eragon, když byli již ve vzduchu po chvatné snídani, na níž trval. „Máme před sebou při troše štěstí celý věk, není kam spěchat.“ „Pche“, odfrkla, „já jsem drak a v porovnání s mými divokými předky a vzhledem k okolnostem dokonce velmi trpělivý drak. Ale potřebuji let a vzrušení a boj!“ Následoval obvyklý výbuch nespokojenosti v podobě oblaku kouře, kterým dračice vzhledem k rychlosti okamžitě proletěla. „Safiro! Tohle jsi mi udělala naposled!“, prskal kašlající Eragon. Safira se několikrát ve vzduchu lehce zakymácela. V duchu se škodolibě chechtala a bylo jí jedno, že Eragon to pozná.

Byli na cestě již několik dní. Viděli rozlehlé hory na východním pobřeží, které se táhly k severu a byly mnohem větší, než Beorské hory v Alagaësii. Letěli přes rozlehlou rovinatou a travou zarostlou pláň přecházející v poušť zpět přes úrodné pastviny k dalekým horám na západě, které Eragonovi připomínaly jeho vlastní domov v Carvahallu. Tady se mu velmi líbilo a Safira to dobře vycítila. „Mohli bychom se tu usadit, maličký, pokud by sis to přál“, navrhla mu velkoryse. Eragon to v duchu ocenil, ale se slovy: „Teď ne, ale později bych se sem rád vrátil“, její návrh alespoň prozatím odmítl. Na konec se vydali prozkoumat nekonečný les na jihu, který rozlehlostí a stářím připomínal samotný Du Weldenvarden.

Poté, co před několika hodinami za soumraku přistáli s lodí u jihozápadního pobřeží „Země Dračích Jezdců“, jak ji Safira se souhlasem dvounožců okamžitě pojmenovala, usnula na písčité pláži s Eragonem opřeným ve spánku o její krk.

Probudila se občerstvená celonočním vydatným spánkem za rozbřesku druhého dne a několikrát s příznačným klapnutím zamrkala víčky, aby přivykla dennímu světlu. Vnímala pravidelné oddechování Eragona, který ještě spal. Uvědomovala si, jak moc se od Galbatorixovy porážky změnil. Projevoval teď mnohem více rozvahy, zodpovědnosti, ta tam byla jeho původní těkavost a netrpělivost, která jako by mu nedovolovala setrvat duší i tělem déle na jednom místě. Tento nový povahový rys u něho Safira velmi obdivovala, ačkoli by mu to nikdy otevřeně nepřiznala. Bylo to něco, co jako drak bytostně postrádala. Sama byla i přes láskyplně něžný vztah ke svému jezdci ztělesněním síly, boje a bleskových rozhodnutí. Jemně spícího Eragona uložila do písku, ponechala jej s laskavým ohlédnutím jeho snům a s mohutným odrazem a rozmachem blanitých křídel se vydala na vlastní průzkum neprobádané krajiny.

Letěla s mírným větříkem za vycházejícího slunce nad probouzející se nádhernou zemí s chvilkovým pocitem nezávislosti a svobody, jehož si náležitě užívala. Pak se ale, zatímco jedna část její mysli stále prozkoumávala krajinu dole, věnovala úvahám o praktičtějších věcech, které bude nutné urychleně rozhodnout. Když se po několika hodinách snesla opět na pláž, Eragon, ač to bylo takřka k neuvěření, ještě spal. Spal, ačkoli dnes měl nastat jejich velký den, den, kdy se definitivně usadí a zahájí novou epochu dějin Dračích Jezdců. Teď teprve Safira pochopila, jak mnoho musel Eragon trpět pocity nejistoty a zodpovědnosti za úkol, který na sebe po Galbatorixově pádu v dobách nejisté budoucnosti za cenu bolestných osobních obětí vzal a jak jej to vše spolu s útrapami cesty muselo vyčerpat. Jemně se dotkla čumákem Eragonovy tváře a dýchla na něj lehkým proudem teplého vzduchu. Když nereagoval, šťouchla ho lehce do žeber. „Safiro! Nech toho, vždyť už vstávám“, zamručel mrzutě Eragon. „To bych ti také radila!“, pokusila se i přes soucit spojený s předcházejícím pochopením Eragonova trápení o výhružný tón. „Trochu jsem přemýšlela“, řekla a nechala Eragonovu mysl nazírat své předchozí úvahy. „Jestli souhlasíš s mými závěry, měli bychom vyhledat elfy a promluvit s nimi.“

Když došli k Blödhgarmově skupince elfů, ujal se Eragon po nezbytných úvodních zdvořilostech slova a krátce všechny seznámil se Safiřiným plánem přemístit se i s vejci a eldunarí k jezeru ve vnitrozemí, které spatřila při ranní obhlídce krajiny. To by bylo možné zvládnout ještě do setmění. Sám chtěl se Safirou letět na podrobný průzkum ostrova a vytvořit při něm mapu nově objeveného území. Elfové začali mít námitky týkající se času, který si takový průzkum vyžádá (ostrov byl jen o něco menší, než Alagaësie) a Safira postupně přestávala naslouchat. Nesnášela věčné dohady dvounožců. V tomhle byli všichni stejní, lhostejno, zda s kulatýma ušima, špičatýma ušima, spleteným vousem nebo s rohy. Nechápala to, byla přece drak, měla věci dělat, ne o nich mluvit. Z úvah o dvounožcích ji probrala až Eragonova věta: „Dobře, Blödhgarme, takže my se Safirou okamžitě vyrážíme. Brzy na shledanou u jezera!“ „Bylo na čase“, podrážděně odfrkla a vypustila při tom z nozder oblak štiplavého dýmu.

Chyby, které jsem v této kapitole udělal jsem si uvědomil, až kapitola byla na webu. Snad se to bude každou kapitolu zlepšovat a zlepšovat, dokud to nebude takové, aby se to líbilo více lidem ;)

Čau, je to dobrý, máš tam i detaili, jen to ještě chce zapracovat na délce, ale doufám, že vydržíš. Líbí se mi to :)

To mě těší :)

Podle mě je to dobré :) jsem zvědavá na další pokračování