Eragon - jedinečné pokračování

Zdravím vás. Předtím, než si přečtete kapitolu, tak prosím věnujte mi minutku vašeho času.

Od této chvíle postupně přidávám kapitoly také na webu pište povídky, samozřejmě v menším zpožděním, než zde na webu. Na webu jsou soutěže apod., kterých bych se chtěl zúčastnit, tak proto jsem se tam zaregistroval. Rozhodně to neznamená, že tento web se bude rušit nebo jiné tragické skutečnosti :)

Na pište povídky také občas přidám i nějaký text, který se zde nevyskytne, protože s Peregrinsou nemá, co do činění (například nedávno jsem se pokusil o poezii)...

Přeji Vám příjemné čtení

Argetlam Královrah

18. Elfí jezdec

   Měl zavřené oči a bez pohnutí seděl v meditační poloze. Nevnímal čas. Znenadání ucítil mravence. Znovu ho překvapilo jejich neuvěřitelně propracované společenství, kde byl každý jedinec nesmírně důležitý. Pak zase mladého zajíce. Pásl se na svěží zelenkavé trávě pár metrů před vstupem do Eliásu. Z ničeho nic poplašeně utekl pryč, zpět do své nory. Na jeho místo se přišel pást mohutný dvanácterák, jeden z vládců lesa. Neztrácel soustředění a nyní pro změnu pozoroval pavouka, který vytvářel pavučinu v úchvatných vzorech. Tvor si vůbec neuvědomoval, že z lidského hlediska vytváří vlastně umělecké dílo. Pro něj to byla jen funkční past na potravu-mouchy. Znovu vycítil zajíce, který se konečně odhodlal k opuštění své nory. Rázem se dal do běhu, neboť shora na něj zaútočil jeho odvěký silnější nepřítel, orel. V tom znovu přenesl pozornost na jelena. Zvíře něco vyplašilo a ono se dalo do běhu směrem k městu. Honil ho tvor větší než on sám. Žlutý tvor, který do lesa rozhodně nepatřil. Dvanácterák utíkal, co mu síly stačily, ale pořád ne dost rychle. Těsně před tím, než ho ten dravý obr dohnal, ucítil jelen rychlé bodnutí, a pak vše zmizelo.

   Prudce otevřel oči. Bylo mu jasné, co se právě stalo. Opět se v myšlenkách přenesl do toho místa.

   „Co jsi to udělal?“ uslyšel hluboký, avšak poměrně vystrašený hlas, který jakoby se nesl lesem, „to až se dovědí mistři, budeš mít malér!“

   „Pokud tady nebudeš křičet, jak na trhu, tak to nezjistí!“ odsekl jiný, lidský hlas.

   „Říkal jsi, že ho Eshi jenom vyplaší a budeme pozorovat jeho chování, ne že ho zabiješ,“ namítl sklesle urgal.

   To mu stačilo. Zvedl se, rozhodnut vyřídit to s neposlušnými učni.

   Než však stihnul stoupnout, rychlým krokem ucítil svého bratra, jak se k dvojici mladých jezdců blíží rychlým tempem.

   Zamířil stejným směrem. Dorazil tam zároveň s Eragonem.

   „Mistře, jen jsme s Grlaissem pozorovali…“

   „Opravdu?“ přerušil ho Eragon, „to mi budeš muset povyprávět, jak se ti při pozorování povedlo prostřelit jelenovi srdce!“

   Murtagh usoudil, že jeho bratr si už se svým neposlušným žákem poradí.

   Změnil se, uvědomil si z ničeho nic. Opravdu! Eragon se každým dnem měnil stále víc a víc. Fyzicky už byl skoro dva roky elf. A nyní se začala měnit i jeho mysl. Lpěl na elfích zvycích nelovení zvěře, nejedení masa, úctě ke stromům, rostlinám a všem živočichům. Dokonce ho Murtagh párkrát přistihl, že mluví v hádankách a stejně tajemně, jako elfové.

   „Pojď za mnou!“ rozkázal tichým, ale pevným hlasem svému učni. Eragon a Owald si to vyřídí sami, oni nemusí být svědky jejich rozhovoru.

   Šel svižným krokem a Grlaissa pomaleji několik kroků za ním. Cítí se provinile, pochopil.

   V duchu cítil, jak Trn právě něco vysvětluje Ushremenovi.

   „Posaď se,“ vybídl urgalského jezdce poté, co dorazili k travnaté ploše před jeho a Trnovým bydlištěm.

   Urgal tak učinil beze slova.

   „Pověz,“ zahájil jejich rozhovor, „cítíš se provinile?“

   „Ano, mistře.“

   „Proč?“ zeptal se a opravdu ho zajímalo, co mu odpoví.

   „Mistr Eragon zakázal lov poblíž Eliásu.“ sdělil mu nechápavě. Zřejmě si myslel, že jeho učitel na počínání lidského žáka nevidí nic špatného. „Navíc jsem si myslel, že se chystají jelena vyplašit, ale měl jsem tušit, že ho chtějí i zabít,“ dodal rozzlobeně.

   Murtagh nedokázal rozeznat, zda se urgal zlobí na sebe, protože neodhadl Owaldovy úmysly, nebo na druhého učedníka.

   „Říkal mi, že ho jen vyplašíme a budeme zkoumat jeho rychlost.“

   Murtaghovi bylo mladého urgala líto. Grlaissa se nikdy předtím s žádnou jinou rasou nesetkal. Z toho, co vyčetl ze svitků o urgalské kultuře, Murtagh věděl, že mezi urgalskými berany neexistovala lež, ba dokonce ani „neříkání celé pravdy“, jak se někdy vymlouvali lidé při obvinění z křivých slov.

   Něco ho napadlo a rozhodl se, že to později probere s Trnem a Eragonem.

   „Nemusíš cítit vinu!“ uklidňoval ho Murtagh, „to Owald by se měl stydět, že tě do toho takto nepřímo zatáhl!“

   Nezdálo se ale, že by se urgal nějak uklidnil.

   „Mě by ovšem zajímalo jedno: Pokud bys věděl, co se chystá udělat, mohl bys tomu nějak zabránit?“ rozhodl se Murtagh z incidentu udělat lekci seznámení s logikou, jak mu Eragon nedávno doporučil.

   „Mohl bych se pokusit ho zastavit!“ odpověděl.

   „Skutečně? A jak?“

   Bylo vidět, že urgala jeho otázka zmátla. „No přece…“ zapřemýšlel, „… zavolal bych tebe nebo mistra Eragona!“ vyhrkl nadšením, že ví, jak by si měl počínat.

   „Jistě, ale Owald by hned věděl, že jsi to byl ty,“ připomněl mu, „jste Dračí jezdci, pokud vás nezabije zbraň či nemoc, tak budete žít dalších tisíc let! Opravdu chceš dalších několik století trávit hádkami s jiným jezdcem, kvůli tomu, že jste se nepohodli ohledně toho, zda zastřelit jelena bylo správné, či ne?“

   „Owaldovi jednou dojde, že se choval jako hlupák!“ sdělil Grlaissa okamžitě po vyřčení otázky.

   „Opravdu? Co když však naopak dojde tobě, že ses zachoval špatně?“

   „Ale mistr Eragon a ty jste přikázali…“ namítal urgal, než byl přerušen.

   „Já i mistr Eragon jsme také mladí i podle lidských měřítek. Třeba i nám jednou dojde, že jsme se zachovali, jako hlupáci zatímco jediný Owald měl pravdu…“

   „To určitě ne!“ namítl žák.

   „Možná…“ řekl Murtagh tajemně, „ale neodpověděl jsi mi, co bys tedy udělal?“

   „Vzal bych palici a rozdrtil mu lebku?“ vyzkoušel urgal další možnost.

   Mladý učitel se začal smát. Všiml si, že urgal na něj nechápavě hledí. Pak mu došlo, že to myslel vážně.

   „Myslím, že to by nebylo nejlepší řešení…“ sdělil mu zkušenější jezdec, „pro tvou informaci, lekce, kterou dnes začínáme probírat a budeme se jí zabývat v příštích několika dnech, se nazývá logika, slyšel jsi o tom někdy?“

   „Ne, mistře.“ Odpověděl urgal.

   „Logika je…“ chystal se ho poučit Murtagh, když však zjistil, že sám neví, jak přesně by měl to slovo definovat, „… je to… dalo by se říci, schopnost propojením sumy vlastních vědomostí vyvodit nové skutečnosti nebo řešení,“ vysvětloval zvolna. „Používají to hlavně diplomaté při svých jednáních.“

   „Nechápu, jak to myslíš, mistře.“

   „Podívej, řeknu ti dvě věci: Za prvé - jediné bytosti, které umějí mluvit a mají rohy, jsou urgalové. Za druhé - ty umíš mluvit a máš rohy. Řekni mi tedy, co zjistíš, když dáš tyto skutečnosti dohromady.“

   „Ehm… mistře, znamená to, že jsem urgal?“ zeptal se Grlaissa opatrně.

   „Ano? A jak jsi na to přišel?“

   „Protože mluvím a mám rohy. A jediné takové bytosti jsou urgalové!“

   „Správně!“ zaradoval se Murtagh, „a teď něco složitějšího: Tvůj přítel se snaží udělat špatnou věc, ale neuvědomuje si nevhodnost svého chování. Ty víš, že ho musíš zastavit, ale nesmíš zavolat někoho jiného, protože by to byl podraz, takže to s ním musíš m vyřídit sám,“ zadal mu další úkol, „a nesmíš mu palicí rozdrtit lebku ani jinak ho zmrzačit či napadnout!“ dodal.

   Grlaissa zapřemýšlel, „Nevím, mistře.“

   „Tak si to promysli! Zítra za úsvitu sem přijď, dořešíme to!“

   O několik hodin později seděli v kruhu u táborového ohně. Byli tu Eragon, Murtagh, elfové i nedávno usmířené sestry Angela a Liana. Po stranách leželi draci, Safira a Trn. A v korunách stromů bylo cítit vědomí kočkodlaků.

   „Jak jsi vyřešil tu věc s Owaldem?“ položil Murtagh jako starší z bratrů Eragonovi otázku, na kterou chtěli znát odpověď všichni přítomní.

   „Vyříkal jsem si to s ním!“ prohlásil nejvyšší vůdce jezdců tónem, který naznačoval, že by se o tom nechtěl dál bavit.

   „Jen vyříkal, Stínovrahu?“ rozčílila se jedna elfka, „se vší úctou, on porušil jedno z nejdůležitějších pravidel lesa! Pokud bychom byli v Ellesméře, nechali by ho vyhostit, ne-li něco horšího, jak už jednou zažil na vlastní kůži…!“

   „Jenže tady nejsme v Ellesméře!“ připomněl ji Eragon, „jistě, chápu, máte důvod cítit se dotčení! Jenže jak ho mohu potrestat? Nelze ho vyhostit. Nemůžu ho ani nechat zbičovat.“

   Jeden z elfů chtěl protestovat. Mladý jezdec se však nehodlal nechat přerušit.

   „Věřte, že se mi taktéž hnusí zabíjení, zvlášť přímo ve městě,“ ujistil je. „Koneckonců, možná si toho někteří z vás nevšimli, ale měním se! Kouzlo, které na mě před dvěma lety draci seslali, stále působí. Fyzicky jsem už zcela elfem a má mysl se také začíná měnit!“

   „Stínovrahu to je nesmysl, nikdo nemůže poznat, jestli se jeho vědomí mění na způsob jiné rasy, nebo ne!“ namítl Blödhgarm.

   „Náhodou vím něco o historii Dračích jezdců,“ vložila se do rozhovoru Angela, „kdysi jsem potkala jednoho člověka se směšným čepcem na hlavě. Měl takové zvláštní oblečení, fialovo-červeno-modré, pokud mě paměť neklame. Nejezdil na koni, ale na…“

   „Nemohla bys mluvit k věci?“ přerušil ji netrpělivý Murtagh.

   „Samozřejmě, omlouvám se,“ zatřepala hlavou, aby se zbavila přebytečných detailů, „jednou jsem ho potkala, jak na té své srně jede, jak alespoň tvrdil, z Dras-Leony do Feinsteru. Jenže já vím, že lhal, protože jsem ho později viděla, jak se brodí přes řeku, takže musel jet někam jinam…“ pokračovala Angela.

   Murtagh si v duchu povzdychl: Ta snad nikdy nepřestane žvanit…

   Když „Moudrá“, jak ji nazývali elfové, popsala barvu srny, velikost jejích parůžků, rozhovor se strážným u brány i protivného hostinského v předražené hospodě, dostala se konečně k věci.

   „… no a v těch jeho svitcích se zabývali každým jezdcem zvlášť. Vzpomínám si, že mi to připadalo nesmírně zajímavé a tak jsem si to od něj půjčila.“ mluvila Angela stále dál a dál. Mladého lidského jezdce napadlo, že její pusa by se dala přirovnat k mlýnku na maso, který se točí a nikdy se točit nepřestane. Přesně, jako ty její zdlouhavé příběhy.

   „Počkejte, někde bych to tady měla mít,“ vzpomněla si a začala se přehrabovat ve své cestovní brašně.

   „Ty sis to půjčila a nevrátila to?“ podivil se Eragon.

   Murtagh v duchu zaklel. Jeho mladší bratr, neustále musí mít tolik otázek! Nepochyboval o tom, že ta šílená ženská se zase rozpovídá.

   „…no, on zemřel. Jednou se pokusil tu svoji krávu popohnat kouzlem, aby jela rychleji, jenže ona začala přímo sprintovat, asi jako ten nejlepší kůň a ještě rychleji! V okamžiku byli v lese a kráva narazila do stromu a oba si zlomili vaz,“ objasnila jim ochotně.

   V duchu se modlil, aby bratříčka nenapadlo zeptat se, kde vzal krávu, a co udělal se svou srnou. Naštěstí bylo jeho přání vyslyšeno.

   „Á, tady je to!“ zaradovala se Angela a podala Murtaghovi starý svitek.

   „Nikdy jsem tě neslyšel tolik mluvit,“ vnímal, jak říká Eragon Angele, zatímco on četl zajímavý životopis jednoho jezdce z doby Zlatého věku.

   Čarodějnice se zahihňala: „Já vím, ale když tvého staršího bratříčka to tak strašně zlobí a tváří se přitom, jako kdybych ho mučila…“

   Zřejmě si mysleli, že je neslyší. Takže ona to všechno dělala, jen aby ho vyprovokovala! Na mou duši, že ta ženská je ďábel! Pomyslel si Murtagh, …nebo něco horšího.

   „Takže ty jsi chtěla Murtagha rozčílit?“ podivil se Eragon.

   „Jo!“ řekl starší z bratrů, aniž by zvedl oči od čtení, „a tobě, který má tolik otázek, že by mu nestačilo ani tisíc let, aby na všechny dostal odpovědi, neříká vůbec nic. Proč asi?“ zeptal se ironicky.

   „Počkat,“ zarazil se jezdec, „to znamená, že ty mluvíš tak málo, abys…“

   Murtagh protočil oči a dál neposlouchal. Nechápal, jak mohl někdo tak naivní porazit Galbatorixe.

   „Je to sice všechno moc zajímavé, co tady píší,“ oznámil po pár minutách, „ale nikde tady nevidím důkaz, že Eragon je vlastně elf!“

   „Když se lépe podíváš, tak to nejsou jen životopisy,“ upozornila ho Angela, „je to v podstatě takový výzkum a sledování společných znaků mezi jezdci a elfy.“

   Opravdu! Před každým životopisem byly malé runy, které popisovaly o jezdcovy záliby, schopnosti, stravu a další věci.

   „Zaměříš-li se na lidské jezdce,“ pokračovala, „uvidíš, že všichni se živili masem a to bez výjimky!“

   Všechny pohledy se upřely na Eragona.

   „Je možné, že jsi se stal opravdu jedním z členů mé rasy, Stínovrahu,“ promluvil Blödhgarm, „a ujišťuji tě, že bych to pro sebe považoval za čest! Nicméně, to i tak být nemusí. Jako jediný z jezdců, jsi byl vycvičen v Du Weldenvarden a je možné, že také proto nejsi schopen jíst maso. Věřím, že čas nám pravdu ukáže!“

   „Nevím, proč by vám skutečnost měl ukazovat čas,“ uslyšeli unavený hlas, který se jim ozval v mysli, „když vám to můžeme říct my – strůjci kouzla, které tě změnilo, Eragone Stínovrahu.“

   „Umarothe,“ odpověděl mu jezdec, „vůbec jsem si neuvědomil, že vy to tajemství znáte. Omlouvám se.“

   „Samozřejmě, předpokládám, že to chceš vědět?“ zeptal se drak.

   „Ano.“

   „Dobrá tedy. Naše magie tě změnila. Jsi prvním Dračím jezdcem Nového řádu z řad elfů!“ pronesl slavnostně.

   Nikdo nevěděl, co by měl na to říct. Murtagh si najednou z ničeho nic vzpomněl, že původně chtěl s Trnem něco důležitého probrat.
  Úplně jsem na to zapomněl, zhrozil se. Ta výprava by nad to mohla být velmi zajímavá.

   Naštěstí rudý drak nebyl proti a jeho jezdec z něj vycítil, že se na nové dobrodružství těší. Teď už nezbývalo nic, než jen domluvit podrobnosti s Eragonem.

   „Já a Trn bychom chtěli vzít Grlaissu s Ushremenem na…“ začal, avšak najednou všechny pohledy se od něj odvrátily a zamířily k Lianě.

   Elfka sebou trhla, jakoby ji něco prudce bodlo a poté se začala soustředit. Někdo útočí na její mysl! Uvědomil si Murtagh. Opatrně se jí dotkl a vzápětí se cizí mysl odtáhla.

   Po pár sekundách se totéž zopakovalo u Angely. 

   „Co se to právě stalo?“ otázal se Eragon.

   „Někdo zaútočil na mou mysl!“ podivila se Liana a její sestra ji přikyvovala.

   Elfové se na sebe podívali. Ani nehlesli, nepohnuli se. Vypadají, jako sochy.

   „V okolí necítím přítomnost ničeho cizího, jak někdo mohl na vás zaútočit?“ nechápal Murtagh.

   „To netuším.“ odpověděla Angela.

   „Já ano!“ oznámila elfka, „kdysi dávno, před mnoha tisíci lety, na mě a mé bratry náš otec použil silné kouzlo, které nám umožňovalo spojit naše vědomí i na obrovské vzdálenosti.“

   „Jo,“ vyjela nečekaně její sestra, „jenže náš otec i bratři jsou mrtví!“

   „Sama vidíš, že to tak není,“ protestovala Liana, „mysl, která se se mnou spojila, nebyla mužská, byla to žena. Znamená to, že do kouzla byl zapojen někdo další a jenom otec dokáže s takovou magií manipulovat!“

   „Pokud je to pravda,“ řekla Angela tiše, „pak musíme zjistit, proč na nás zaútočili.“

   „Nevíme, jestli to byl skutečně útok,“ namítla její sestra, „ale nikdo z rodiny mě nekontaktoval již tisíce let. Máš pravdu, musíme zjistit, kdo a proč to udělal!“ řekla rozhodně. „Budeme potřebovat vaši pomoc, Eragone a Murtaghu, vlastně budeme potřebovat pomoc všech Eldunarí i elfů!“ 

   Murtagh se rozhlédl kolem. Všichni přítomní se tvářili odhodlaně a bylo poznat, že jsou ochotni čelit neznámému nebezpečí. I duše draků vyjádřily svou podporu.

   O pár hodin později stáli všichni na tom samém místě. Dračí srdce srdcí byla starostlivě uložena do hustého mechu, který jim poskytoval částečnou ochranu před nechtěným rozbitím.

   „Osoba, které se budeme snažit nahlédnout do mysli, je tisíce mil daleko!“ vysvětlovala Liana, „v obraně je stejně silná jako elfové, takže nás útok bude stát mimořádné množství energie. Proto nás musí být tolik!“

   Něco se mi na tom nezdá, pomyslel si Murtagh, pokud jsou rodina a v dobrých vztazích, proč se vlastně do té mysli musíme dobývat násilím?

   O své obavy se podělil s Trnem.

   Rudý drak ho však uklidnil: „neboj se, velcí Starší nedovolí, aby ta bláznivá ženská-čarodějnice něco provedla!“

   O chvíli později už všichni seděli v kruhu a vrcholně se koncentrovali. Liana opatrně vyhledala vědomí bytosti, která ji napadla a zaútočila. Krátce na to se připojila i Angela. Poté se jejich prostřednictvím do boje zapojili i ostatní.

   Ocitl se v prazvláštním vědomí. Bytost, na niž se zaměřili, byla ženského pohlaví. Urputně se vpádu bránila a bylo z ní cítit nepřátelství a hněv. Záhy poznal, že se jedná o elfku.

   Murtagh už slyšel o elfech-Dračích jezdcích, kteří zradili a následovali Galbatorixe. Jenže ti byli zničeni, a pokud se momentálně zásadně nemýlil, žádní „zlí“ elfové už neexistovali!

    Liana s Angelou najednou ovládnutou bytost pobídly k pohybu.

   „O co se to pokoušíte?“ znepokojeně se zeptal Eragon.

   „Později ti to vysvětlím, Stínovrahu,“ odpověděla Liana.

   Žena na jejich popud proti své vůli zamířila po kamenné cestě. Bylo poledne, ale přesto nepotkávali mnoho lidí. Každý, kdo ji míjel, se uctivě uklonil a někteří ji oslovovali „vaše výsosti“.

   Nakonec došli k loděnici, kde kotvilo několik tuctů obrovských lodí, schopných převézt každá minimálně stovku lidí.

   „Brisingr!“ vykřikla Angela elfčinými ústy a lodi vzplály plamenem.

   „Co jsi to udělala?“ vykřikl Murtagh rozhněvaně, že byl mimoděk zatažen do něčeho takového…

   Nikdo mu nestihl odpovědět, protože na mysl ženy zaútočilo jiné vědomí.

   „Jak ses mohla opovážit udělat něco takového?“ zahřměl útočník, „už nejsi má dcera, jsi nepřítel!“ prohlásil k Lianě.

   Mladý jezdec se otřásl a přeběhl mu mráz po zádech. Ten hlas byl plný nenávisti a zloby, ale také z něj čišela autorita a moc. Nic takového jakživ necítil, dokonce ani v přítomnosti Galbatorixe.

   A chvíli na to se zapojilo několik dalších lidí do obrany své, jak se zdálo, princezny a rychle je vypudili z její mysli.

   „Kdo to byl,“ ptal se šokovaný Murtagh, „nikdy jsem nikoho takého nepotkal!“

   „Otec,“ odpověděla Liana a v jejím hlase byl téměř nepostřehnutelný smutek.

   „Spíše monstrum, které si říká otec!“ opravila ji její sestra.

   Někde vzadu se ozvalo odkašlání. Dotyčný si zřejmě chtěl získat pozornost přítomných.

   „Nasuado,“ oslovil Eragon královnu Alagaësie, jejíž obraz se objevil v jezírku několik stop od mýtiny, kde seděli, „rád tě vidím. Co tě k nám přivádí?“

   „Také tě ráda vidím. Chtěla bych vás pozvat na turnaj Eragone, Murtaghu, Trne, Safiro, mistři elfové,“ odpověděla formálně a při oslovení elfů se nepatrně uklonila na znamení úcty před jejich moudrostí.

   „Ach málem bych zapomněl, bratře,“ zhrozil se lidský jezdec, „já a Trn bychom rádi vzali na ty hry své učně…“

   „Nemyslím si, že je to dobrý nápad!“ zamračil se Eragon, „jejich výcvik je teprve v začátcích, měli by zůstat zde!“

   „Ale no tak,“ protestoval Murtagh, „nemusíme se před nikým skrývat, královna nám sama nabídla návštěvu turnaje…“

   „A také účast, budete-li mít zájem,“ potvrdila jeho slova Nasuada.

   „Já a Liana se každopádně vracíme!“ oznámila Angela.

   Mladý jezdec se na ně podíval. Na nic se neptal, ale tušil, že jejich odjezd do Alagaësie bude mít nějakou souvislost s dnešní událostí.

   „Navíc ty, Eragone, by ses tam měl objevit, neboť je to první turnaj a je na počest padlých ve válce a také na oslavu znovuzrození svobody a řádu jezdců!“ přesvědčovala ho Nasuada, „A Roran přislíbil, že v údolí Palancar bude vše naprosto perfektně připraveno…“

   „V údolí Palancar,“ podivil se nový vůdce jezdců, „ty hry budou tam?“ 

   „Ovšem,“ přikývla královna, jakoby to mělo být každému jasné. „Kde jinde slavit vítězství a svobodu, než tam, kde se zrodila naděje?“

   „Rozmyslím si to.“

   „Výborně,“ usmála se Nasuada, poté nasadila vážný výraz, „před pár hodinami do Ilirey dorazil jeden vzácný host, který přinesl nanejvýš znepokojivé informace.“ s těmito slovy se podívala všem přítomným do očí.

   A se zrakem upřeným především na elfy řekla: „možná jste již někdo zaslechli něco o rase, která si říká temní elfové…“